Hovory v Jeruzalémě

Zajímavá novinka vyšla před časem v Karmelitánském nakladatelství. Hovory v Jeruzalémě nabízejí názory bývalého milánského arcibiskupa a kardinála Carla Maria Martiniho (možná si pamatujete část jeho „myšlenkové závěti“ církvi, která byla loni zveřejněna a diskutována na internetu, v KT i jinde.) Rakouský jezuita G. Sporschill se svého spolubratra Martiniho ptá, oč by asi Ježíš usiloval dnes, kdyby žil v naší době, klade otázky o víře, pravosti a ceně lásky, otevírá kapitoly o budoucnosti mládeže v církvi, v některých pasážích neskrývá ani smutek či zklamání z toho, kde se církev míjela či míjí s tím, co má být jejím posláním. Ne se vším musí každý souhlasit, o to ale ani nejde. Přednost této knížky vidím v její otevřenosti či snaze o otevřenost, kterou po církvi v poslední době tak často žádá i papež František.

A. Havlíčková

Hovory v Jeruzalémě

Anotace knihy na KN:

Výsledkem rozhovorů Georga Sporschilla s kardinálem Martinim je mimořádně poutavá a osobní kniha, určená především mladým lidem, ale i všem ostatním, jimž ještě zůstalo otevřené „ucho učedníka“. Tazatel v ní klade mnoho palčivých otázek, které sesbíral u mladých lidí: V co věří nevěřící lidé? Co mají společného a v čem se rozcházejí různá náboženství? Jak jednat s lidmi jiné víry? Jak se projevuje pravá láska? Proč církev tak často hovoří o hříchu? Hledá církev nové a pozitivní odpovědi k tématu sexuality?Jakou budoucnost mají v církvi mladí lidé? Kdo může za to, že je církev jako instituce tak slabá? Jaké jsou její vyhlídky do budoucnosti? Kdyby Ježíš žil dnes, o co by usiloval nejnaléhavěji? Bude Ježíšova zvěst účinná i v budoucnu?
Carlo Maria Martini odpovídá jako ten, kdo v Ježíši Kristu nalezl perlu svého života a naučil se milovat všechno a všechny, na nichž Kristu záleží. Prožil svůj život v nesnadné době a v nelehkém poslání, čímž dozrál do nevšední moudrosti. Promlouvá k nám jako člověk protříbený, prozářený Boží dobrotou, jako služebník vyhlížející svého Pána, jemuž se dá věřit.

„Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví – všechny, nejenom katolíky. Všechny!

Cesta

Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví – všechny, nejenom katolíky. Všechny! Otče, také ateisty?, zeptáte se. Také ateisty, všechny. A tato krev z nás činí děti Boží prvořadé kategorie. Byli jsme stvořeni jako Boží obraz a Kristova krev nás všechny vykoupila! Každý z nás tedy má povinnost konat dobro. Toto přikázání může být dobrou cestou k dosažení pokoje. Kdybychom všichni druhým činili dobro, nakonec se naše cesty protnou. A pomalu, postupně, poznenáhlu se utvoří ona kultura setkávání, které máme tolik zapotřebí. Setkáme se, protože konáme dobro. “Já ale, Otče, nevěřím, jsem ateista”. Konáš ale dobro, a tam se setkáváme!

Z papežova kázání více na Radio Vaticana.cz

Velikonoce

Velikonoční příběh, který se odehrál před více než dvěma tisíci let, je pro nás křesťany ústřední událostí v dějinách světa a především spásy. Proto si jej křesťané na celém světě každý týden v neděli a zvláště jednou za rok připomínají.

To, že Ježíš z Nazareta byl o židovském svátku Pesach v Jeruzalémě ukřižován, je nezpochybnitelné. Ovšem smrtí Ježíše nic neskončilo, ale naopak všechno teprve začalo. Ježíš svoji smrt ukřižováním sám prorokoval a vysvětloval ji na základě starozákonních proroctví. Ježíš ale po své smrti na kříži vstal z mrtvých třetí den. Jak můžeme najít v Lukášově evangeliu kapitole 24, verši 13 až 35. Zde již je prostor pro víru. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista není možné plně dokázat. I mezi jeho nejbližšími byli ti, kteří tomu zpočátku nemohli uvěřit. Jako například apoštol Tomáš, odtud jeho přízvisko nevěřící. Jenže ve světle celého Starého zákona, ve kterém se vine jako neviditelná nit poselství o vykupiteli židovského národa, o smíření Boha a člověka, ve světle života Ježíše Krista zaznamenaném v evangeliích a následně v naprosto přesvědčivé události pronásledování prvních křesťanů, je víra rozumově i intuitivně odůvodněna. Jak by mohli lidé z jeho nejbližšího okolí, především apoštolové, podstoupit za svou víru v něho a jeho zmrtvýchvstání smrt, pokud by to nebyla pravda? Jak by mohli první křesťané a mnoho jiných pozdějších i současných následovníků podstoupit mučednickou smrt pro svoji víru? Pokud by vše byl jen podvod nebo jen pouhá lidská idea, nedokázalo by takové množství lidí obětovat svůj život. Pokud by Ježíš Kristus byl pouhý člověk a jeho apoštolové vychytralí stoupenci, kteří jen využili příležitosti, rozhodně by z toho neměli dlouhý užitek. Samozřejmě, jak jsem uvedl výše, dokázat že Ježíš je Boží syn a že z mrtvých vstal, plně nelze. Stejně tak ale nejde plně dokázat mnoho jiných věcí, které banálně přijímáme jako fakt. Chci tím říci, že víra v Ježíše je založena na spolehlivém přimknutí se k pravdě, která dává lidskému životu smysl a naplnění. Jde spíše o důvěru, a důvěra jako taková mezi lidmi je velmi cenné zboží, i možná proto je někdy tak těžké uvěřit.

Více o Velikonocích zde

Papež František – Jeho zvolení je radikální odpověď na hlasy, které kolují o církvi

Nadpis článku je inspirován vyjádřením tiskového mluvčího Svatého stolce, jezuity O. Federica Lombardiho, ke zvolení Františka I. Jak O. Federico říká: „Nastupuje papež, který chce sloužit.“

Bratři kardinálové zvolili do čela církve člověka, který si je vědom, že z církve musí v prvé řádě vyzařovat láska a přijetí. Pokud je církev Božím dílem, nemůže tomu být jinak. Církevní hierarchie netouží vládnout, neinklinuje k majetku a moci, ale chce být služebnicí všech. To nás totiž učí sám Ježíš Kristus, který řekl: „Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech“. Mk 10, 44 Touto volbou ona hierarchie dokázala, především díky vedení Ducha svatého, že tomu tak opravdu je. Ale je načase více zbystřit, usilovněji hledat Ježíše ve světě, pokorněji naslouchat a obětavěji sloužit. Toto je budoucnost církve. Z prvních dnů pontifikátu Františka I. je zřejmé, že ji začal naplňovat a bude nás k ní vlastním příkladem vybízet. Církev by se znovu mohla prezentovat v prostotě a chudobě. Netvrdím, že tomu tak nebylo dříve, ale nebudu se mýlit, pokud řeknu, že zřídka to bylo tak zjevné jako nyní. Jeho zvolení je pro mě silným znamením a radostným povzbuzením. Nesmíme se bát být otevření, přiznávat chyby, zpytovat svědomí a činit pokání jako jednotlivci ale i jako putující institucionální církev. Kéž tomu tak opravdu je! Vždyť nám náš Pán žehná.

Volba papeže 13.3.2013

Doslovné znění prohlášení O. Federica Lombardiho ke zvolení Františka I.

Osobně jsem trochu v šoku z toho, že máme papeže jezuitu. Jezuité si totiž myslí, že mají církvi sloužit, nikoliv však jako autorita, nýbrž jako služebníci. Proto běžně nepřijímají biskupská nebo kardinálská jmenování, nebo se jim přinejmenším snaží odolávat. Zdá se nám tedy poněkud podivné, že je jeden z nás jmenován dokonce papežem. Není to běžné a nejsme na to psychologicky připraveni. V tomto smyslu tedy volbu O. Bergoglia prožívám jako jeho povolání ke službě, které musí skutečně být výsledkem silného volání, a nikoliv touhy po moci či autoritě. Jsem plně přesvědčen, že nastupuje papež, který chce sloužit. Je to zcela radikální odpověď na hlasy, které kolují o církvi. A také krásná reakce na způsob, jakým mnozí v uplynulých měsících na církev pohlíželi a jak její situaci prezentovali.

Osmerovo blahoslavenství

Horské kázání je zákonem nebeského království a blahoslavenství jsou jeho ústavou. Co jsou blahoslavenství, o kterých Ježíš mluvil? Jde o klíče k nebeskému království. Blahoslavenství jsou prostředky a rady jak do něj vstoupit. Žádný pozemský majetek ani moc nemohou otevřít brány do nebeského království. Prostřednictvím blahoslavenství vnikají do našeho světa nové hodnoty: pokora, lítost, tichost, snaha přizpůsobit život vůli Stvořiteli, milosrdenství, čisté srdce, tvorba pokoje a míru, a důvod proč trpět a být pronásledován pro spravedlnost. Pane, dej nám poznat a zakusit, že samotný nedostatek, ještě neznamená blahoslavenství, tak jak ho chápeš ty. K tomuto nedostatku se musí přidat vnitřní smýšlení.

Ježíš řekl: „Blahoslavení chudí v duchu.“ Kritizoval duchovní pýchu farizeů a blahoslavil pokorné. Mluvil k zástupům, o kterých farizeové pohrdavě říkali: „Tenhle zástup, který nezná zákon, ať je zlořečen.“ Farizeové se jim posmívali a nazývali je lidmi země (amhaarez). Jenže tito amhaarez, čím více byli prostí, o to více spoléhali na Hospodina. Zatímco farizeové spoléhali pouze na své skutky a zásluhy.

Ježíš řekl: „Blahoslavení plačící, tiší, lačnící a žíznící po spravedlnosti, milosrdní“. Bůh k nám promlouvá prostřednictvím Zjevení sv. Jana. „On setře každou slzu z očí“. Podle prastaré církevní tradice jsou plačící ti, kteří jsou si vědomi svých poklesků. Často pláčeme, a přesto nejsme blahoslavení. Mnohdy pláčeme kvůli povrchnostem. Pláčeme, přestože nám nic neschází. Kdo z nás pláče před Ježíšem, protože jsme mu ublížili nebo lidem kolem nás? Ježíš je nejdokonalejším příkladem tichosti. Řekl. „Učte se ode mě, neboť jsem tichého a pokorného srdce.“ Ježíš nekřičí do světa, neohlušuje nás reklamou a nechce nám nic prodat. Tiše nám naslouchá a je připraven nás uzdravovat. Lidé Starého zákona vnímali spravedlnost jako jednání, které je v souladu s Boží vůlí. Jednání jenž je v souladu s vědomím zodpovědnosti k Bohu Otci. Jednám vždy tak? Jsou mé skutky v souladu s Boží vůlí? Odevzdejme Ježíšovi naše zlé skutky, všechno co není v souladu s Boží vůlí. Bůh po nás chce, abychom byli milosrdní. Spravedlnost a milosrdnost jde ruku v ruce. Ježíš řekl, že bude odpuštěno těm, kdo budou milosrdní k ostatním.

Ježíš řekl: „Blahoslavení čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost“. Pro Ježíše je čistota především mravní čistota. Na rituální čistotu upozorňovali již proroci Starého zákona. Ježíš kritizoval farizeje, kteří kladli větší důraz na rituální čistotu než čistotu srdce. Nezáleželo jim na vnitřním postoji ale na vnějších projevech. Jako jsi viděl do srdcí farizejů, tak vidíš do srdcí i nám. Nechejme napravit a zahladit všechny naše rozpolcenosti a očistit naše srdce. Ježíš totiž řekl, že ti, kdo budou mít čisté srdce, budou hledět na Boží tvář. My křesťané, Ježíšovi následovníci máme být tvůrci pokoje, protože on řekl, že jsou blahoslavení. Matouš to v řeckém originále vyjádřil slovem eirénopoioi, což znamená činitelé tvůrci pokoje. Mnoho ideologií, myslitelů a politických vůdců způsobilo mnoho nepokojů, válek a utrpení. Všechny tyto myšlenky, ideologie a hnutí, které tvoří nepokoje, šíří nenávist a zlobu, jsou proti tvému duchu. Prosme Pána, ať nám dá sílu a odvahu se jim pokojně bránit, dej ať zbaběle nestrkáme hlavu do písku, ale otevřeně ale s láskou vyjadřujeme s nimi nesouhlas. Prosme o sílu a odvahu pro všechny, kteří budou pronásledováni pro spravedlnost. Kvůli tomu, že vyznají Ježíše jako Boha, kterému náleží chvála. Ježíše jako Božího Syna, který zemřel za naše hříchy a náleží mu za to díky. Nedejme se ničím zastrašit, protože Ježíš je našim životním příkladem. Obětoval se až na smrt.

 

Kde se mění svět a dějiny?

Tuto esej psanou k příležitosti dvacetiletého výročí pádu komunismu v Československu jsem pojmenoval otázkou z Patočkova citátu: „Kde se však mění svět a dějiny? V nitru, lépe než v životě jednotlivce“. Tato otázka metafyzicky přesahuje listopadové události roku 1989 a následující dění. Nejen přesahuje, ale pomyslně spojuje minulé události s dnešní přítomností.

 Nejdříve bych rád vysvětlil, co mám na mysli, spojením metafyzicky přesahuje listopadové události. Díky historickému vývoji žijeme ve svobodné a demokratické společnosti. Tyto hodnoty mohou přispět k dobru jednotlivce i celé společnosti. Je dobré si uvědomit, že nejsou samozřejmostí a je nutné za ně bojovat a střežit je. Velmi statečný boj za tyto hodnoty odvedlo v minulosti mnoho lidí, kteří se nebáli obětovat své pohodlí, požitky, postavení a dokonce v některých případech i vlastní život. Příklady těchto mučedníků nám dokazují, že tyto hodnoty jsou metafyzické a nezcizitelné. Klást si otázku kolik obětí se muselo uskutečnit, aby se změnila totalita v demokracii, nemá smysl a pravděpodobně by to byl nesplnitelný úkol. Kdy a kde pohár komunistické totality přetekl? Faktograficky víme, že komunismus se zhroutil během listopadových událostí tzv. Sametové revoluce. Byly odstartovány změny, které měly významný dopad na život všech obyvatel. Ústava se stala demokratickou, z plánovaného hospodářství jsme přešli do tržního kapitalismu, proběhly svobodné volby a znovu jsme získali hodnoty jako je svoboda a demokracie, za které se bojovalo. Všechny tyto změny proběhly poměrně hladce a rychle. Bohužel, některým z generace nepamatující totalitu, připadají její výsledky jako samozřejmé. Ovšem, co se mění velmi pomalu a obtížně, jsou lidská srdce, lidské postoje, návyky, názory, které se projevují v každodenním jednání. Je tedy přirozené, že revoluce v lidských srdcích nemá tak hmatatelné a faktograficky snadno vyjádřitelné údaje, jelikož v ní se stírají hranice starého a nového. Profesor Jan Patočka si dobře uvědomoval, že změna samotného systému, neznamená změnu světa a dějin okamžitě Jejich proměna nastává až v lidském nitru a musí se projevit v životě jednotlivce, jinak podstatná změna jako by neproběhla. Víme dobře, že oprava fasády nezměnila to, co se nachází uvnitř. V této rovině uvažování se nám vyjasňuje metafyzický přesah Patočkovy otázky listopadových událostí.

Při návštěvě naší země papež Benedikt XVI. v promluvě adresované akademické obci zdůraznil významnou úlohu univerzit pro společnost. Kladl jejím představitelům na srdce, aby byla autonomní a mohla tak hájit pravdu. Připomněl, že počátky listopadová revoluce pramenily ze studentských kruhů. Ze všeho nejdůležitější byla zmínka o zodpovědnosti univerzit za formování srdcí a myslí mladých lidí od časů Platona, kdy vzdělávání nebylo jen hromadění informací a jejich analýza, ale především paideia. Univerzita by ve své pedagogické činnosti neměla opomíjet význam výchovy, která spoluutváří lidský charakter. Občanem se člověk nerodí, nýbrž je jím vychováván. Mám na mysli občanství jako obecný termín, přesněji řečeno kulturně-hodnotový vztah ke státu, který v sobě nese konkrétní hodnoty. Nejde o zisk občanství podle právního řádu ČR Jak bude vypadat společnost, která nepokládá výchovu charakteru a morálku jednotlivců za důležitou?

Papežovo poselství akademické obci silně podtrhuje. nedávno odhalené negativní jevy v terciálním školství jako jsou udělování rigorózních titulů studentům, kteří nesplnili podmínky pro jejich udělení, nesrovnalosti v diplomových pracích, podivné uznávání zkoušek a podezřele krátká doba studia. Jaký signál je vyslán studentům těchto institucí? Neměla by snad instituce vzdělávající mladé lidi, jenž budou obhajovat právo a spravedlnost, právě je učit a prakticky vychovávat k právu a spravedlnosti? Mentalita lidí, jejichž povoláním bude hájit právo a spravedlnost, je křivena ve fázi, kdy se jim má dostat formování pevného morálního charakteru a přesvědčení. Není to výsměch polistopadového vývoje? Možná ano, ale viditelná změna systému nezmění lidská srdce a jejich hodnoty a chování. Výročí tzv. Sametové revoluce může být příležitost, kdy si položíme Patočkovu metafyzickou otázku, a skrze ni spojíme minulost s přítomností. Tím vytvoříme pomyslný most, který propojuje historické události s jednotlivcem žijícím v přítomnosti. Systém a dějiny se mění v lidském nitru a tato změna se musí projevit jednáním jednotlivce. Aby jednotlivec byl schopný této změny, musí si Patočkovu otázku, kde se mění svět a dějiny, klást každodenně. To je revoluce lidských srdcí začínající od jednotlivců, která je schopná měnit na první pohled neviditelné hodnoty a jádro věci, ne pouze povrch.

Jan Patočka Byl významný filosof a pedagog 20. století, jeden z prvních mluvčích Charty 77, byl opakováně vyslíchán Stb a po jednom z výslechů hospitalizován v nemocni, kde zemřel na mozkovou mrtvici, jeho pohřeb se stal velkou protistátní manifestací v roce 1977.

 Ve starověké řečtině παιδεία – kultura formující lidský charakter, mohli bychom přeložit jako doprovázení.

Povolání prvních apoštolů

Ježíš kráčel podél Galilejského moře, viděl dva bratry, jak loví ryby. Řekl jim, že z nich udělá rybáře lidí. Boží Syn dokáže s pomocí člověka velké věci…z rybářů apoštoly. Není se čemu divit, když jeho Otec dokáže vytvořit z kamenů národ a z ničeho svět. Toto člověka naplňuje úžasem a nadějí. Bůh dokáže mnohé, pokud slyšíme jeho výzvu a půjdeme za ním v oběti, práci a lásce.

Oni opustili sítě a šli za ním. Ihned opustili starý způsob života (obživy) a následovali ho. Stejně i my jsme voláni (povoláni) Ježíšem. Musíme se zbavit všeho špatného (starého, původního) a obléct se v nový šat, být skutečnými Ježíšovými učedníky. Bez aktu svobodné vůle se nikam nedostaneme. I Petr a Ondřej si mohli říct: „To zní zajímavě, něco na tom je“. Ale pokud by neodhodili sítě, zůstali by na místě. Bůh od nás chce rozhodnost a naši svobodnou vůli.

Ježíš přišel do Galileje a usadil se v Kafarnau. Přišel do země, kterou prorok Izaiáš nazývá Galilea pohanská a o lidu, který zde žil, říká, lid žijící v temnotě. Přesto Boží Syn přišel do této země a bydlel tam. Bůh se totiž sklání k nám ubožákům, lidem hříšným, nevděčným a zlým. Ježíš přinesl světlo mezi ně. Stejně tak k nám přichází a sklání se k nám. My jsme stejní hříšníci, jako obyvatelé Galileje. Také mnohdy žijeme v temnotě našich pochybností, starostí, depresí a smutků. On nám dává naději, abychom svůj úděl snášeli. Nic nás od jeho dobroty a lásky nemůže oddělit. Později plně zakusíme, co znamená žít naplno společenství s ním. Tehdy řekl obyvatelům Galileje: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“. Vybízí k proměně našich srdcí. Vybízí, abychom odstranili všechno špatné a nasměřovali svůj život k němu.

Ježíš povolal první učedníky ze země temnoty z krajiny smrti. Tím nám dokazuje, že nad nikým neláme hůl a nikoho rychle neodsuzuje, ale naopak je dárcem obrovských milostí a zázraků. Do jejich temnoty zasel povolání učedníků, aby mohli hlásat jeho království. Měl na ně jeden požadavek, aby všeho nechali a zahodili sítě. Ježíš po nás chce, abychom opustili staré návyky a vnitřně se proměnili. Ježíš je úžasný, počítá s naší slabostí a hříchem. Používá je k tomu, abychom byli silnější a zkušenější.

Co je Boží království, o kterém Ježíš mluvil, že je již zcela blízko? Myslel vládu nad lidem, kterému vládne pouze Bůh? Vyznačuje se láskou, pokojem a mírem? Pilátovi řekl, že jeho království není z tohoto světa. Jde o jinou formu vlády, než jakou známe od světských panovníků a státníků. Ježíšovo království se projevuje tiše a zhmotňuje se obětí. Projevilo se právě tehdy, když Ježíš stál zbičovaný a s trnovou korunou před lidem, který ho měl s radostí přivítat jako svého krále. Boží logika je odlišná od logiky světa. Kdy se nám toto konečně vryje pod kůži? Možná když zapomeneme na své vzorce myšlení a očekávání? Odhodíme je jako sítě prvních apoštolů a přijmeme poslání lásky a oběti. Teprve tehdy začneme Boha objevovat plněji a skutečněji.

Ježíš mluvil o lidu, který žije v temnotě. Ježíš je světlo, které tuto temnotu proměňuje. Když jdeme chodbou a kvůli tmě nic nevidíme, zmocňuje se nás nejistota. Najednou jsou obtížné zdánlivě obyčejné věci jako chůze. Vážíme každičký krůček. Když se světlo rozsvítí, vrátí se klid. Ježíš vnáší do tmy světa světlo. Přináší do našich životů světlo, které by nás mělo proměňovat a uschopňovat k lásce. Dej, ať se nevzdáváme světla kvůli falešným přízrakům hříchu. Ať nás neovládá sobectví, deprese, hořkost, starosti a trápení. Prosíme, prosvětli všechny tyto naše temnoty, ať můžeme tvé světlo šířit dál. Přestože je náš život krátký a nepatrný, je-li naplněný tvým světlem stává se cenným nad všechno bohatství. Jako malá svíčka dokáže prosvětlit velkou místnost, tak i naše životy mohou prosvětlovat prostředí, ve kterém žijeme. Abychom mohli svítit, musíme mít čísté srdce. A o to tě, Pane Ježíši, prosíme. Odpusť nám naše hříchy jako my odpouštíme naši viníkům…

 

Vy jste světlo světa

Ježíš řekl učedníkům, že jsou solí země a světlem světa. Vypráví to evangelium sv. Matouše kapitola 5, verše 13 až 16. Symboly sůl a světlo Ježíš používá, abychom všichni lépe pochopili, co je v našem křesťanském životě důležité.

sl

Slanost je vlastnost soli, která není na první pohled zřejmá, kromě struktury a barvy. A ty nejsou pro význam soli podstatné. Její slanost je nenahraditelná, zároveň se projevuje vnitřně, jakoby skrytě. Teprve až ji pozřeme, poznáme nejdůležitější vlastnost soli. Pokládejme slanost soli za její vnitřní sílu, intenzitu. Světlo je naopak fyzikální veličina projevující se vnějškově, extenzivně. Máme tedy dvě síly, jedna se projevuje intenzivně a druhá extenzivně. Jde o sílu slanosti (intenzitu) a rozsah světla (extenzitu). Tyto dvě veličiny síla a rozsah by měly ovlivňovat náš duchovní život (život s Ježíšem). Intenzita (slanost) by se měla projevovat v hloubce, která znamená vnitřní opravdovost. Světlo (rozsah nebo extenzita) je oblast života, do které necháme pronikat Boha (duchovní život = život s Ježíšem). Cílem našeho duchovního života by měl být vyvážený poměr obou veličin. Příliš slaný pokrm se nedá jíst a mnoho světla také někdy škodí (při spánku). Toto je pouze obrazné vyjádření skutečnosti správného rozsahu a intenzity duchovního života. Duchovní život nelze žít pouze vnějškově, šlo by o farizejství. Musí jít o vnitřní přesvědčení. Nelze vymezovat oblasti života, do kterých Bůh může zasahovat a do kterých ne. Všechna témata lidství by měla být proniknuta Bohem. Celý náš život a všechny jeho aspekty by měly být prozářeny Božím světlem.

Jsou na místě ústupky a kompromisy? Křesťan nemůže stále ustupovat ve svém přesvědčení a slevovat z nároků víry. Co znamená být opravdový křesťan? Být solí země a světlem světa. Sůl musí solit jinak to není sůl. Světlo nám osvětluje, a tak odbourává temnotu. Křesťan který nenásleduje Ježíše, není jeho opravdový učedník.

Příklady nás křesťanů jsou velmi důležité. Jako město na hoře se neskryje, tak se neskryjí ani skutky nás křesťanů. Podle našich skutků v každodenním životě, ať jsou sebenepatrnější, se ostatní mohou rozhodovat pro víru. Náš špatný příklad může ovlivnit spoustu lidí. Prosme o to, abychom dokázali svým příkladem svědčit o naší víře a svěřme Ježíši ty chvíle, kdy se nám to nepovedlo.

Film O Bozích a lidech

Dáváš mi prodlévat na svěžích pastvinách...

Nedávno jsem měl vzácnou příležitost zhlédnout francouzský film O bozích a lidech (Des hommes et des dieux) od režiséra Xaviera Beauvoise. Přestože tento film získal významná ocenění (Velká cena poroty filmového festivalu v Cannes 2010), se v České republice téměř v kinech nepromítá. Toto úžasné dílo je hlubokou meditací nad skutečnou události, která by nás měla zasáhnout a mohla opravdově obohatit. Vše se odehrává v Alžírsku v polovině 90. let minulého století, zemi zmítané násilím a chudobou, v horách v malém klášteře trapistů v Tibhirine. Tato malá komunita mnichů zde žila mírumilovně mezi muslimskou většinou. Bratři nežili odtrženě od Alžířanů, které měli kolem sebe. Všemožně jim pomáhali a poskytovali zdravotní péči. Jádrem jejich misionářské činnosti byla služba, pomoc a naslouchání. Jejich služba se stala velmi nebezpečnou, když se zintenzivnily útoky islamistů na zahraniční dělníky i muslimské obyvatelstvo. Mnichům z Tibhirine bylo místními úřady doporučeno opustit Alžírsko. Komunita se přes toto riziko rozhodla zůstat a nadále zde působit. Uvědomovali si, že opustit Tibhirine by znamenalo opustit své bližní. Ovšem rozhodnutí zůstat nebylo jednoduché a jednoznačné. Mělo svůj vývoj a hloubku.  O tom všem a mnohem víc je film O bozích a lidech. Rozhodně ho lze jen doporučit. Neobsahuje pouze lacinou duchovní tématiku. Film se snaží zachytit u konkrétních členů komunity doslova vnitřní zápas v rozhodování zda zůstat nebo odejít. Ale také nádherné a inspirativní spolužití těchto křesťanských bratrů s místními muslimy. Film ukazuje, jak důležité je přijmout svého bližního v lásce a respektu.

Tibhirinští trapisté byli uneseni a brutálně popraveni v březnu 1996. Kdo je brutálně zavraždil? Existuje několik verzí, které nejsou smyslem tohoto článku (více Iso Baumer, Trapisté z Tibhirine, Karmelitánské nakladatelství 2012), ale bratrům neubírají nic na jejich mučednictví. Jejich rozhodnutí zůstat pro ně znamenalo možnost zemřít násilnou smrtí, což si plně uvědomovali.

Dovolte mi, abych citoval z knihy Iso Baumera Trapisté z Tibhirine:

Mniši chtěli žít křesťanství, které nemá nic společného s mocí ani násilím, ale mnoho s láskou. s. 75

Tímto pravdivým odkazem bych vás pozval na krátkou ukázku z filmu zde

Rok víry – od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013

Po svém návratu shromáždili církev a vypravovali, co všechno skrze ně Bůh učinil a jak i pohanům otevřel dveře víry.

Sk 14, 27

Od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 budeme spolu s celou katolickou církví prožívat a slavit „Rok víry“.  Ten vyhlásil papež Benedikt XVI. vloni svým apoštolským listem Porta fidei. 

U příležitosti Roku víry je možné získat plnomocné odpustky za podmínek: upřímné lítosti a vyznání hříchů ve svátosti smíření, přistoupení k eucharistii a modlitby na úmysl Svatého otce.

Způsobů jak získat plnomocné odpustky během roku víry je celá řada. První je navštívit nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu nebo Katechismu katolické církve, další možností je pouť do jedné z papežských bazilik, křesťanských katakomb, katedrálního chrámu nebo na místo k tomu zvlášť určenému místním biskupem – zde se zúčastnit mše svaté nebo se alespoň zdržet k rozjímání, zakončeným modlitbou Otče náš, vyznáním víry a modlitbou k Panně Marii, apoštolům či patronům daného místa. Ve dnech k tomu zvlášť určených místním ordinářem bude možné také získat odpustky na jakémkoliv sakrálním místě, kde se věřící zúčastní eucharistie či modlitby breviáře a vyznají svou víru. A konečně příležitostí k získání plnomocných odpustků v Roce víry může být též návštěva místa vlastního křtu a obnovení křestních slibů.

O roku víry více zde

Pastýřský list arcibiskupa Jana Graubnera k Roku víry zde

Souhrn k zisku plnomocných odpustků

Kdy: od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013

Podmínky:

  1. upřímná lítost a vyznání hříchů ve svátosti smíření,
  2. přistoupení k eucharistii
  3. modlitba na úmysl Svatého otce

Způsoby:

  • účastnit se nejméně tří přednášek o II. vatikánském koncilu nebo Katechismu katolické církve
  • uskutečnit pouť do jedné z papežských bazilik, křesťanských katakomb, katedrálního chrámu nebo na místo k tomu zvlášť určenému místním biskupem – mše nebo rozjímání zakončené modlitbou Otče náš, vyznáním víry a modlitbou k Panně Marii, apoštolům či patronům daného místa.
  • v určených dnech místním ordinářem na jakémkoli sakrálním místě účastnit se eucharistie či modlitby breviáře a vyznání víry
  • návštěva místa vlastního křtu a obnovení křestních slibů

Proč odpustky?

Každý hřích má dvojí následek. Těžkým hříchem se zbavujeme společenství s Bohem, a tím jsme neschopni dosáhnout věčného života. Být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, které pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.

Zdroj: KKC1472

Na nutnost usilování o odpustky, očišťování se zde na zemi a nutnost tzv. očistce po smrti je nezbytné nahlížet jako na odstraňování „zbytků“ po odpuštěných hříších. Následky hříchů v nás totiž zůstávají: nejen špatné vzpomínky na naše selhání, ale také poškozené mezilidské vztahy, zraněná důvěra vůči sobě samému i vůči Bohu apod, přestože hříchy mohou být Bohem odpuštěny.  A když se sami sebe zeptáme, jak bychom se s těmito zbytky svých lží, tužeb po pomstě, nepoctivostí a nevraživostí cítili postaveni tváří v tvář absolutní lásce, kterou je Bůh asi si odpovíme, že velmi zle. Proto očištění od zbytků zla, od toho, co naši bytost, stvořenou k obrazu a podobenství Božímu hyzdí, můžeme také chápat jako naši vlastní potřebu. Obrazně řečeno: Boží odpuštění nám otevírá dveře ke vstupu před Boží tvář. My ale cítíme potřebu očištění, abychom před ním mohli v pokoji setrvat. Nejde o to, že bychom si nějak mohli zasloužit odpuštění, jde o to, že se na nás proměňující Boží moc musí projevit, abychom mohli v Boží blízkosti žít.

Podle P. Aleše Opatrného

 

Zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství, proto jim můžeme pomáhat tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy

Zdroj: KKC1479

Očistec

P. Aleš Opatrný

Striktní zastánci Bible jakožto jediného pramene našich vědomostí o věcech víry ho odmítnou, protože se o něm v ní nic nedočteme. Kritický katolík zapochybuje, kdeže se tento pojem vzal a proč. Ten, kdo se setkal s příliš realistickými obrazy očistce a očistcových muk (například s velmi drsnými obrazy ve verších barokního autora jinak mnoha líbezných písňových textů Adama Michany z Otradovic). A někoho možná také napadne jak to přijde, že dnes řada křesťanů nevěří v očistec, ale snadno a rychle věří v reinkarnaci. Kde je tedy původ víry v očistec?

Historie je to poměrně dlouhá, zde jí jen naznačíme (podrobně je o této otázce pojednáno v knize francouzského historika Jacquese Le Goffa: Zrození očistce, Vyšehrad 2003). Křesťané v prvých desetiletích života církve počítali spíš s brzkým druhým příchodem Ježíše Krista (a tedy s brzkým koncem časů) a teprve ponenáhlu si začali klást další otázky, které se týkaly života na zemi i dalšího osudu těch, kteří zemřeli. Tak například apoštol Pavel v 1. listě Korinťanům v 15 kapitole odpovídá na otázky Korinťanů jak to bude s křesťany, kteří se dožijí Ježíšova druhého příchodu a jak

 s těmi, kteří už zemřeli. Po čase prvního pronásledování křesťanů bylo třeba hledat odpověď na otázku jak se stavět ke křesťanům, kteří nevydrželi pronásledování a veřejně Krista zapřeli – mohou se vrátit do církve? A ještě později si mnozí kladli otázku, jak je to s lidmi, kteří nežili tak zle, aby bylo třeba uvažovat o jejich zatracení a na druhé straně neprožili svůj křesťanský život natolik správně, aby mohli takříkajíc branou smrti rovnýma nohama do nebe. A tak se v pátém století u svatého Augustina objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století.

Populární výklady o očistci z devatenáctého a prvé poloviny dvacátého století byly mnohdy teologicky velmi slabé, zato ve svých obrazech působivé. A tak nechyběly výklady dokazující, že očistec musí být pod zemí, byla barvitě zobrazována očistcová muka a Bůh se tak představoval jako krutý mučitel a žalářník nebohých duší v očistci. Naproti tomu nynější Katechismus katolické církve mluví velmi střízlivě a vrací se k původnímu výchozímu termínu, totiž ke stavu či procesu očišťování: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených“ (KKC 1030-1031).

Pokud přenášíme na Boha příliš lidské představy, může se stát, že i v oblasti víry očekáváme nutnost plné odplaty zla, které člověk způsobil, a to i tenkrát, když mu bylo odpuštěno. A tak je potom blízko k představě očistce jako místa Boží odplaty, jako instituce, kde nám Bůh chce „oplatit“ ty hříchy, za které nás nepotrestal na zemi. To je představa odvozená spíš ze zkušeností mezilidských vztahů (tak bychom možná jednali my na místě Božím), lidsky pochopitelná, ale ve skutečnosti nesprávná. Lépe věci porozumíme, když si uvědomíme, jaké „zbytky“ po odpuštěných hříších v nás zůstávají: nejen špatné vzpomínky na naše selhání, ale také poškozené mezilidské vztahy, zraněná důvěra vůči sobě samému i vůči Bohu apod. A když se sami sebe zeptáme, jak bychom se s těmito zbytky svých lží, tužeb po pomstě, nepoctivostí a nevraživostí cítili postaveni tváří v tvář absolutní lásce, kterou je Bůh asi si odpovíme, že velmi zle. Proto očištění od zbytků zla, od toho, co naši bytost, stvořenou k obrazu a podobenství Božímu hyzdí, můžeme také chápat jako naši vlastní potřebu. Obrazně řečeno: Boží odpuštění nám otevírá dveře ke vstupu před Boží tvář. My ale cítíme potřebu očištění, abychom před ním mohli v pokoji setrvat. Nejde o to, že bychom si nějak mohli zasloužit odpuštění, jde o to, že se na nás proměňující Boží moc musí projevit, abychom mohli v Boží blízkosti žít.

Je ovšem třeba poctivě říci, že jakékoliv představy o našem stavu po smrti mohou být jen obrazy, poskládané z našich pozemských zkušeností, a jsou proto nepřesné nebo přímo zcestné. Jsme opravdu odkázání na víru v moc a sílu Boží lásky, která nám vyjde vstříc a všechno promění. Pokud ale očišťování a očistec pochopíme tak, jak je uvedeno výše, uvidíme v očistci spíš projev Boží péče o člověka než akt odplaty nebo „žebřík z nejistoty“. Předpokládá to ovšem, že očistec nebudeme chápat jako akt Boží pomsty nebo jako „peklo na dobu určitou“ či jako instituci, kde lidské modlitby za duše v očistci „přemůžou“, „přesvědčí“ Boží spravedlnost, aby se duše do nebe dostala. Bohužel řada lidových představ a špatných postarších populárních výkladů o očistci má právě tyto nešťastné podoby. Naproti tomu třeba mystické zážitky svatého Jana od Kříže mluví o očistci jako o místě nesmírně silného projevu Boží lásky, se kterou se duše chce spojit, ale nemůže jí ještě dosáhnout – a v tom je její očišťující utrpení.

Modlitba za duše v očistci má nepochybně svůj smysl, jen je třeba dbát na to, aby jí člověk nepochopil jako jakousi snahu „přetlačit“ milého Pána Boha z pozice soudu dopozice milosrdenství. Tyto modlitby jsou spíš projevem naší lásky k zesnulým, našeho vědomí, že i po smrti k sobě patříme. Když si totiž věřící člověk uvědomí bolest dluhu lásky vůči bližním (a nejpalčivěji vůči nejbližším), kteří zemřeli a pro které zde na zemi už nelze nic udělat (květiny a náhrobky toho mnoho nespraví) může být dobře disponován, aby jim projevil svou sounáležitost a lásku po smrti modlitbou. A také tehdy, když si uvědomíme, že jsme třeba zůstali mnohé dlužni těm, za které jsme měli nějakou zodpovědnost a oni nežili také díky našim zanedbáním tak dobře, jak měli, můžeme najít v modlitbě „za duše v očistci“ poctivé řešení problému. Má-li ovšem někdo představu, že očistec je jakési vězení, kam Pán Bůh duše „zamkne“ a my je máme svými modlitbami z tohoto vězení „vysvobodit“ (případně to má zařídit nějaký světec nebo Panna Maria svým vlivem), potom je zřejmé, že toho o moci Boží lásky, projevovaní vůči člověku, mnoho neví. Čili že má chabou představu o moci a síle vykoupení skrze Krista.

Zdá se, že jsme jako katolíci prošli v posledních stu létech zajímavým vývojem: zatímco většina katolíků před sto léty Bibli prakticky ke své víře neužívala a nepotřebovala, jsou dnes i mezi katolíky mnozí, kteří mají dojem, že lze brát ve víře vážně jen to, co doslova najdeme v bibli. A nepočítají s prostou skutečností, že pokud se víra žije, tak se také nutně dál domýšlí. Očistec jako takový je skutečně „produkt přemýšlení“, ale jeho výchozí body: svatost Boží, potřeba vykoupení a neslučitelnost hříšnosti člověka se svatostí Boha, jsou základní zjevené kameny víry, které Písmo zřetelně vyslovuje. Z nich je nauka o očistci „vystavěna“. Že touha po názornosti a snaha odpovědět na zvědavé otázky, které člověk klade, vede mnohdy k nepřesným a třeba i obskurním výkladům, je opakovanou zkušeností v životě církve. Proto je dobré držet se střízlivých a věcných výkladů (jako jsou například současném Katechismu katolické církve) a z jejich inspirací – nikoliv z pochybných zdrojů – vystavět naši zbožnost