Kain a Ábel – rekonstrukce biblického zločinu

7.12.2014 by farnostlosinycz

Adam a Eva

V rámci pořadu Cesty víry na ČT byla odvysílána dokumentární rekonstrukce biblického zločinu pojmenovaná Na počátku byla vražda – Kain a Ábel. Nelekejme se zbrkle názvu a dejme prostor tvůrcům dokumentu k zajímavé reflexi biblické bratrovraždy. Dokument se pokouší rekonstruovat událost vraždy Ábela z pohledu kriminalistiky (z hlediska základních kriminalistických otázek s důrazem především na motiv). Cílem pochopitelně není  vypátrat viníka zločinu, jehož jméno známe, ale zaměřit se na motiv jednání jednotlivých aktérů a zpřítomnit tak biblickou zprávu do srozumitelného jazyka dnešního člověka. Například to, že vzpoura člověka proti Bohu a jeho řádu, vede člověka k jeho vlastní destrukci, nikoli ke svobodě a spokojenosti. 

Dokument můžete zhlédnout zde

 

Fotograf Roman Albrecht

7.12.2014 by farnostlosinycz

Zajímavý rozhovor na Čro Radiožurnálu s fotografem Romanem Albrechtem  o víře a nejen o ní…. třetím ročníku netradiční fotografické výstavy Katedrála a živá setkání v prostorách Mladotova domu a také o významných církevních událostech si můžete poslechnout zde

Z webu R.A. 

„Celá západní společnost prochází krizí. Je to krize morální a duchovní. Vyměnili jsme svou víru, spravedlnost a zásady za nové auto či větší televizi. Být křesťanem se stává nemoderním, zaostalým a, pokud o své víře hovoříme, i fanatickým. Náš postoj k církvi a víře je často formován negativním obrazem středověké církve, a to většinou na základě socialistických filmů.“

Internetové stránky R.A. můžete navštívit zde

Cena Paměti národa – Dana Vargová

7.12.2014 by farnostlosinycz

DSC03482

Šumperačka Dana Vargová dokázala v těžké době komunistické totality  spojit protirežimní aktivity s péčí o postiženého syna. 17. Listopadu 2014 si s dalšími čtyřmi bojovníky za svobodu a lidská práva převzala Cenu Paměti národa. Oceněná Dana Vargová byla hostem v závěru pořadu Události, komentáře, v ČT. Zhlédnout můžete zde. 

 

 

Doba postní

4.3.2014 by farnostlosinycz

: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo Ježíšova pobídka: „Čiň pokání a věř evangeliu“ (srov. Mk 1,15).

V letošním roce začíná Postní doba 5. března Popeleční středou. V tento den se křesťané na celém světě postí – odříkající se především masa, ale i jiných požitků, podle osobního uvážení. Nejde ale hlavně o půst od masa, přesto zůstává do současnosti nejcharakterističtější pro Popeleční středu, ale o půst jako takový – zkrátka o zřeknutí se něčeho co je pro nás těžké si odepřít. To je i jedna z charakteristik Postní doby  – čtyřicetidenního postu, která končí v neděli na Slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Fakticky od Popeleční středy do Slavnosti Zmrtvýchvstání uplyne 46 dní, těchto 6 dní jakoby navíc  jsou neděle,  které se do postu nezapočítávají. Neděle jsou totiž dny, kdy křesťané  slaví a připomínají si Ježíšovo zmrtvýchvstání během roku. V naší farnosti se sejdeme k liturgii Popeleční středy v 17:00 v kostele sv. Jana Křitele. Při této mši sv. se bude udělovat popelec – kněz symbolicky každému posype na hlavu trochu popela nebo udělí na čelo kříž popelem a přitom říka: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo Ježíšovu pobídku: „Čiň pokání a věř evangeliu“ (srov. Mk 1,15). Smyslem je tedy určitým způsobem intenzivněji než obvykle pamatovat na vlastní smrt (konečnost), zamyslet se nad dosavadním průběhem svého života a případně v něm konkrétní věci změnit. To je obecně podstatou půstu a následující Postní doby. 

Doba čtyřiceti dnů má své opodstatnění z Bible. Čtyřicet dní se postil Ježíš na poušti, čtyřicet let strávil Izraelský národ na poušti, čtyřicet dní setrval Mojžíš na hoře Sinaj, čtyřicet dní vyzýval Goliáš Izraelity k zápasu, za čtyřicet dní došel Eliáš o chlebu a vodě k hoře Chorebu a čtyřicet dní kázal Jonáš obyvatelům Ninive pokání. Na Popeleční středu se v kostelích světí popel ze spálených ratolestí z předcházejících Velikonoc a tímto popelem jsou označováni křesťané na znamení pokání. Symbolika popela má dvě základní roviny, a to, lidskou pomíjivost a mravní očistu (pokání). Lidské tělo má svůj původ ze země, a proto je tak křehké a zranitelné. Ale to se netýká jen lidské schránky, ale i lidské duše a celého člověka jako lidské bytosti a neoddělitelně celého lidského pokolení. Tohoto si už byli vědomi lidé ve Starověku, což dosvědčují antické náhrobní nápisy. Popel jako biblický symbol je spjat s nicotností, bláhovostí srdce, smutkem, lítostí a pokáním, ale také je spojen se symbolem znovuzrození. Ve Starém zákoně byl popel z obětních zvířat pokládán za očistnou materii, stejně tak v řeckých bájích je chápán popel jako symbol znovuzrození (pták Fénix). Symbol popela prostupuje antikou, židovstvím a křesťanstvím až do současnosti. Popel pro nás křesťany je především symbol skutečné mravní obnovy. Připomíná nám, co je na tomto světě skutečně důležité a vede nás k pokoře.  Tento postoj by mohl být společným východiskem pro nás všechny, věřící všech vyznání i nevěřící.

cropped-velikonoce.jpgSymbolika popela vystihuje podstatu půstu. Půst obecně a zvláště postní doba umožňuje si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Popel člověku evokuje smrt, připomíná mu, že by se jeho srdce nemělo upínat příliš k materiálním hodnotám a k pozemskému světu, protože Bůh – stvořitel člověka pro něj připravil něco lepšího. Je to ráj-blaženost, něco co neumíme přesně definovat, ale po čem touží každý člověk vědomě i nevědomě. Půst nám pomáhá odpoutat se od přílišné inklinace k materii. Sám o sobě by neměl valnou hodnotu, pokud by za ním nebylo skryto úsilí připoutat se k Bohu. Úsilí během půstu a odříkání obecně je dobré obětovat Bohu na konkrétní úmysl nebo za konkrétního člověka. Půst spojený s intenzivní modlitbou má obrovskou hodnotu, jak nám potvrzují i Mariánská zjevení. Prožít půst jako dietu nebo jako pouhé čekání až vyprahlé odříkání skončí by bylo ztrátou času, protože nenaplní jeho vlastní smysl. Ať je pro každého z nás půst dobou hojných milostí.

Více o Postní době zde

ÚSTR ocenil dva katolické kněze za aktivní účast v boji s nacistickým a komunistickým režimem

17.11.2013 by farnostlosinycz

cropped-DSC03731.jpgSedmnácti osobnostem udělil Ústav pro studium totalitních režimů „Cenu Václava Bendy“ za aktivní účast v boji s nacistickým či komunistickým režimem. Ocenění, jež jsou udělována již pátým rokem, získali i dva katoličtí duchovní. Přinášíme profily P. Josefa Cukra a P. Josefa Karla. 

Praha: Dne 14. listopadu 2013 se uskutečnilo v Rezidenci primátora hlavního města Prahy slavnostní předání „Ceny Václava Bendy“ a pamětních medailí „Za svobodu a demokracii“. Mezi oceněnými byli například Ivan Binar, současný předseda Obce spisovatelů, který dvacet let jako redaktor působil v Radiu Svobodná Evropa, nebo malířka Juliana Jirousová, manželka básníka Ivana Jirouse a signatářka Charty 77. Cenu obdrželi i dva katoličtí kněží.

P. Josef Cukr (* 1917)

Vystudoval jezuitské gymnázium na Velehradě. V roce 1942 odešel do Prahy studovat teologii. Zapojil se do protinacistického odboje, podílel se na odposlouchávání porad gestapa v ilegálním bytě. Byl zatčen, krutě vyšetřován a pak internován v Terezíně v Malé pevnosti. Po válce studoval v Anglii a byl vysvěcen na kněze. Vrátil se do Československa a od roku 1947 působil v Bohosudově u Teplic. Tam byl také internován v rámci akce K. Poté byl poslán k PTP a sloužil na různých místech na Slovensku. Ve vykonstruovaném procesu ho odsoudili za velezradu a špionáž k jedenácti letům vězení. Prošel Pankrácem, Jáchymovem, Mírovem a Valdicemi. V Jáchymově pracoval na „Věži smrti“, kde třídil uranovou rudu. V tamní korekci musel celkem protrpět 143 dní.

Po propuštění v roce 1960 se živil jako dělník. V roce 1968 začal opět působit jako kněz a stal se administrátorem v Bohosudově. Areál biskupského gymnázia tam obývala Rudá armáda a Josef Cukr se, jak později s úsměvem přiznal, „staral o odbyt duchovní literatury mezi ruskými vojáky“. Po listopadu 1989 v Bohosudově obnovil poutní tradici i biskupské gymnázium. Dnes působí jako farář na odpočinku na Velehradě.

P. Jaroslav Karl (* 1929)

Už ve svých 15 letech – v roce 1944 – se jako člen 2. skautského katolického oddílu Junáka zapojil do ilegální organizace Černý lev. Jeho oddíl po válce obdržel válečný kříž za odbojovou činnost v době protektorátu. Po roce 1948 Jaroslav Karl napomáhal k ilegálním přechodům západní hranice a předával na Západ zprávy o dění v zemi a o perzekuci církve. V roce 1953 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 17 letům vězení (celu sdílel mj. s Gustávem Husákem). V roce 1960 ho propustili na amnestii, ale za rok byl znovu zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za podvracení republiky.

Od konce 60. let pracoval jako ošetřovatel v psychiatrických léčebnách a zároveň se věnoval ve skryté církvi setkávání katolické mládeže, výuce teologie a přípravě ke kněžským svěcením, na která doprovázel bohoslovce do bývalé NDR. V roce 1968 zakládal v Klatovech sdružení bývalých politických vězňů K 231 a dosud je aktivním členem jeho nástupnické organizace – Konfederace politických vězňů. Zároveň pomáhá i v duchovní práci.

Zdroj: www.ado.cz

Tak faráři, Boha není a tu všeci pochcípáte!

Během druhé světové války získala česká katolická církev za své protinacistické postoje velké uznání společnosti. Někteří duchovní se po válce vraceli domů jako vojáci začlenění v západních armádách, jiní jako osvobození vězni z koncentračních táborů a věznic. Přesný počet zemřelých duchovních katolické církve není dodnes znám, předpokládá se, že násilnou smrtí nebo na následky věznění zemřelo zhruba devadesát diecézních kněží, řeholníků a řeholnic. Z terezínské věznice gestapa se vrátil také P. Antonín Zgarbík, člen České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Jak se později ukázalo, zkouška při střetu s nacistickým režimem byla jen předehrou, jež měla své vyvrcholení o pár let později, při konfrontaci s dalším totalitním režimem – komunismem…

Ze studie Stanislavy Vodičkové o střetu katolické církve s nacistickým a komunistickým režimem – Papežovi špioni

Papež František: Církev? Polní nemocnice…

22.9.2013 by farnostlosinycz

KlasyČasopis italských jezuitů Civilta Cattolica zveřejnil obsáhlý rozhovor s papežem Františkem. Otázky kladl šéfredaktor zmíněného časopisu, P. Antonio Spadaro SI ve dnech 19., 23. a 29. srpna t.r. Následuje tématický úryvek. Plné české znění se připravuje.

Když papež Benedikt XVI. oznamoval, že se vzdává svého pontifikátu, vylíčil dnešní svět jako rychle se měnící, zmítaný záležitostmi velkého významu pro život víry a vyžadující tělesné i duševní síly. Ptám se papeže i ve světle toho, co mi už dříve řekl: „Co potřebuje církev v této historické době nejvíce? Jsou nezbytné reformy? Jaká jsou jeho přání, pokud jde o církev příštích let? O jaké církvi »sní«?“.

Papež František začíná popořadě: „Benedikt XVI. učinil úkon svatosti, velikosti a pokory. Je to Boží muž,“ vyjadřuje svoje velké sympatie a mimořádnou úctu ke svému předchůdci.
„Vidím jasně – pokračuje papež František – že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost hojit zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány… A je třeba začít zezdola“.

„Církev se někdy dala uzavřít do maličkostí, do malých předpisů. Nejdůležitější je však první zvěst: »Ježíš Kristus tě spasil!«. A služebníci církve musejí být především služebníky milosrdenství. Například zpovědník je neustále vystaven riziku být buď rigoristou nebo laxistou. Ani jeden z nich není milosrdný, protože nikdo se doopravdy neujímá konkrétního člověka. Rigorista si myje ruce, protože jej odkazuje na přikázání. Laxista se myje ruce, neboť jednoduše prohlásí, že „to není hřích“ a podobně. Lidé musejí být doprovázeni, rány je třeba hojit.“

„Jak zacházíme s lidem Božím? Sním o církvi Matce a Pastýřce. Služebníci církve musejí být milosrdní, ujímat se lidí, provázet je jako milosrdný samaritán, který svého bližního omývá, očišťuje a pozvedá. To je čiré evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální reformy jsou druhotné, dojde na ně potom. První reforma se musí týkat postoje. Služebníci evangelia musejí být lidmi schopnými zahřát lidské srdce, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy, aniž by se ztratili. Lid Boží chce pastýře a nikoli funkcionáře či státní kleriky. Zvláště biskupové musejí být muži schopnými trpělivě podporovat Boží kroky v Jeho lidu tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale také doprovázet stádce, které umí větřit nové cesty.“

„Namísto církve, která jenom přijímá a nechává otevřené dveře, snažme se být také církví, která nachází nové cesty, je schopná vycházet ze sebe a jít k těm, kdo do ní nepřicházejí, odešli nebo jsou lhostejní. Někdy ten, kdo odešel, učinil tak z důvodů, které, jsou-li dobře pochopeny a zhodnoceny, mohou dovést k návratu. Ale chce to smělost, odvahu.“

Shrnuji, co říká Svatý otec, a poukazuji na skutečnost, že existují křesťané, kteří žijí v církevně neuspořádaných nebo vůbec komplikovaných situacích, křesťané, kteří jedním nebo jiným způsobem nosí otevřené rány. Myslím na rozvedené znovu sezdané, homosexuální páry, jiné komplikované situace. Jak má vypadat misijní pastorace v těchto případech? Na co položit důraz? Papež naznačuje, že chápe, kam mířím a odpovídá.

„Musíme zvěstovat evangelium na každé ulici, kázat dobrou zvěst Království a svým kázáním také léčit každý typ choroby a zranění. V Buenos Aires mi napsali někteří homosexuálové, že jsou „sociálně zraňováni“, protože vnímají, jak je církev neustále odsuzuje. To však církev dělat nechce. Během zpátečního letu z Ria de Janeiro jsem řekl, že pokud je někdo homosexuál, má dobrou vůli a hledá Pána, já nejsem jeho soudcem. Tím jsem řekl to, co říká Katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: »Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou anebo jej odmítne a odsoudí?« Vždycky je třeba brát v úvahu konkrétního člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v životě provází a my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Děje-li se tak, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“

„V tom je také velikost zpovědi, totiž skutečnost, že se hodnotí případ od případu, a je možné rozlišit, co je nejlepší učinit pro člověka, který hledá Boha a Jeho milost. Zpovědnice není mučírnou, ale místem milosrdenství, ve kterém nás Pán stimuluje, abychom jednali, jak nejlépe můžeme. Myslím také na situaci ženy, jež má za sebou ztroskotané manželství, ve kterém podstoupila také interrupci. Potom se ona žena znovu vdá a nyní je spokojená a má pět dětí. Interrupce ji enormně tíží a upřímně litovala. Chce pokračovat v křesťanském životě. Co udělá zpovědník?“

„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“

„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“

„Říkám to také s ohledem na naše kázání a jejich obsah. Krásná homilie, pravá homilie, musí začínat první zvěstí, zvěstováním spásy. Není nic pevnějšího, hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Potom je zapotřebí katecheze. A nakonec lze vyvodit i morální konsekvence. Zvěst zachraňující lásky Boží však předchází morální i náboženskou závaznost. Dnes se občas zdá, že převažuje obrácené pořadí. Homilie je prubířským kamenem kalibrace blízkosti a schopnosti setkání pastýře s jeho lidem, protože, kdo káže, musí znát srdce svého společenství, aby hledal, kde je živá a vroucí touha po Bohu. Evangelní poselství tedy nemůže být redukováno jen na některé, byť důležité aspekty, které samy o sobě nezjevují jádro Ježíšova učení.“

Plně převzato z 

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18869

Hovory v Jeruzalémě

10.6.2013 by farnostlosinycz

Zajímavá novinka vyšla před časem v Karmelitánském nakladatelství. Hovory v Jeruzalémě nabízejí názory bývalého milánského arcibiskupa a kardinála Carla Maria Martiniho (možná si pamatujete část jeho „myšlenkové závěti“ církvi, která byla loni zveřejněna a diskutována na internetu, v KT i jinde.) Rakouský jezuita G. Sporschill se svého spolubratra Martiniho ptá, oč by asi Ježíš usiloval dnes, kdyby žil v naší době, klade otázky o víře, pravosti a ceně lásky, otevírá kapitoly o budoucnosti mládeže v církvi, v některých pasážích neskrývá ani smutek či zklamání z toho, kde se církev míjela či míjí s tím, co má být jejím posláním. Ne se vším musí každý souhlasit, o to ale ani nejde. Přednost této knížky vidím v její otevřenosti či snaze o otevřenost, kterou po církvi v poslední době tak často žádá i papež František.

A. Havlíčková

Hovory v Jeruzalémě

Anotace knihy na KN:

Výsledkem rozhovorů Georga Sporschilla s kardinálem Martinim je mimořádně poutavá a osobní kniha, určená především mladým lidem, ale i všem ostatním, jimž ještě zůstalo otevřené „ucho učedníka“. Tazatel v ní klade mnoho palčivých otázek, které sesbíral u mladých lidí: V co věří nevěřící lidé? Co mají společného a v čem se rozcházejí různá náboženství? Jak jednat s lidmi jiné víry? Jak se projevuje pravá láska? Proč církev tak často hovoří o hříchu? Hledá církev nové a pozitivní odpovědi k tématu sexuality?Jakou budoucnost mají v církvi mladí lidé? Kdo může za to, že je církev jako instituce tak slabá? Jaké jsou její vyhlídky do budoucnosti? Kdyby Ježíš žil dnes, o co by usiloval nejnaléhavěji? Bude Ježíšova zvěst účinná i v budoucnu?
Carlo Maria Martini odpovídá jako ten, kdo v Ježíši Kristu nalezl perlu svého života a naučil se milovat všechno a všechny, na nichž Kristu záleží. Prožil svůj život v nesnadné době a v nelehkém poslání, čímž dozrál do nevšední moudrosti. Promlouvá k nám jako člověk protříbený, prozářený Boží dobrotou, jako služebník vyhlížející svého Pána, jemuž se dá věřit.

„Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví – všechny, nejenom katolíky. Všechny!

25.5.2013 by farnostlosinycz

Cesta

Pán nás všechny vykoupil Kristovou krví – všechny, nejenom katolíky. Všechny! Otče, také ateisty?, zeptáte se. Také ateisty, všechny. A tato krev z nás činí děti Boží prvořadé kategorie. Byli jsme stvořeni jako Boží obraz a Kristova krev nás všechny vykoupila! Každý z nás tedy má povinnost konat dobro. Toto přikázání může být dobrou cestou k dosažení pokoje. Kdybychom všichni druhým činili dobro, nakonec se naše cesty protnou. A pomalu, postupně, poznenáhlu se utvoří ona kultura setkávání, které máme tolik zapotřebí. Setkáme se, protože konáme dobro. “Já ale, Otče, nevěřím, jsem ateista”. Konáš ale dobro, a tam se setkáváme!

Z papežova kázání více na Radio Vaticana.cz

Velikonoce

27.3.2013 by farnostlosinycz

Velikonoční příběh, který se odehrál před více než dvěma tisíci let, je pro nás křesťany ústřední událostí v dějinách světa a především spásy. Proto si jej křesťané na celém světě každý týden v neděli a zvláště jednou za rok připomínají.

To, že Ježíš z Nazareta byl o židovském svátku Pesach v Jeruzalémě ukřižován, je nezpochybnitelné. Ovšem smrtí Ježíše nic neskončilo, ale naopak všechno teprve začalo. Ježíš svoji smrt ukřižováním sám prorokoval a vysvětloval ji na základě starozákonních proroctví. Ježíš ale po své smrti na kříži vstal z mrtvých třetí den. Jak můžeme najít v Lukášově evangeliu kapitole 24, verši 13 až 35. Zde již je prostor pro víru. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista není možné plně dokázat. I mezi jeho nejbližšími byli ti, kteří tomu zpočátku nemohli uvěřit. Jako například apoštol Tomáš, odtud jeho přízvisko nevěřící. Jenže ve světle celého Starého zákona, ve kterém se vine jako neviditelná nit poselství o vykupiteli židovského národa, o smíření Boha a člověka, ve světle života Ježíše Krista zaznamenaném v evangeliích a následně v naprosto přesvědčivé události pronásledování prvních křesťanů, je víra rozumově i intuitivně odůvodněna. Jak by mohli lidé z jeho nejbližšího okolí, především apoštolové, podstoupit za svou víru v něho a jeho zmrtvýchvstání smrt, pokud by to nebyla pravda? Jak by mohli první křesťané a mnoho jiných pozdějších i současných následovníků podstoupit mučednickou smrt pro svoji víru? Pokud by vše byl jen podvod nebo jen pouhá lidská idea, nedokázalo by takové množství lidí obětovat svůj život. Pokud by Ježíš Kristus byl pouhý člověk a jeho apoštolové vychytralí stoupenci, kteří jen využili příležitosti, rozhodně by z toho neměli dlouhý užitek. Samozřejmě, jak jsem uvedl výše, dokázat že Ježíš je Boží syn a že z mrtvých vstal, plně nelze. Stejně tak ale nejde plně dokázat mnoho jiných věcí, které banálně přijímáme jako fakt. Chci tím říci, že víra v Ježíše je založena na spolehlivém přimknutí se k pravdě, která dává lidskému životu smysl a naplnění. Jde spíše o důvěru, a důvěra jako taková mezi lidmi je velmi cenné zboží, i možná proto je někdy tak těžké uvěřit.

Více o Velikonocích zde

Papež František – Jeho zvolení je radikální odpověď na hlasy, které kolují o církvi

17.3.2013 by farnostlosinycz

Nadpis článku je inspirován vyjádřením tiskového mluvčího Svatého stolce, jezuity O. Federica Lombardiho, ke zvolení Františka I. Jak O. Federico říká: „Nastupuje papež, který chce sloužit.“

Bratři kardinálové zvolili do čela církve člověka, který si je vědom, že z církve musí v prvé řádě vyzařovat láska a přijetí. Pokud je církev Božím dílem, nemůže tomu být jinak. Církevní hierarchie netouží vládnout, neinklinuje k majetku a moci, ale chce být služebnicí všech. To nás totiž učí sám Ježíš Kristus, který řekl: „Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech“. Mk 10, 44 Touto volbou ona hierarchie dokázala, především díky vedení Ducha svatého, že tomu tak opravdu je. Ale je načase více zbystřit, usilovněji hledat Ježíše ve světě, pokorněji naslouchat a obětavěji sloužit. Toto je budoucnost církve. Z prvních dnů pontifikátu Františka I. je zřejmé, že ji začal naplňovat a bude nás k ní vlastním příkladem vybízet. Církev by se znovu mohla prezentovat v prostotě a chudobě. Netvrdím, že tomu tak nebylo dříve, ale nebudu se mýlit, pokud řeknu, že zřídka to bylo tak zjevné jako nyní. Jeho zvolení je pro mě silným znamením a radostným povzbuzením. Nesmíme se bát být otevření, přiznávat chyby, zpytovat svědomí a činit pokání jako jednotlivci ale i jako putující institucionální církev. Kéž tomu tak opravdu je! Vždyť nám náš Pán žehná.

Volba papeže 13.3.2013

Doslovné znění prohlášení O. Federica Lombardiho ke zvolení Františka I.

Osobně jsem trochu v šoku z toho, že máme papeže jezuitu. Jezuité si totiž myslí, že mají církvi sloužit, nikoliv však jako autorita, nýbrž jako služebníci. Proto běžně nepřijímají biskupská nebo kardinálská jmenování, nebo se jim přinejmenším snaží odolávat. Zdá se nám tedy poněkud podivné, že je jeden z nás jmenován dokonce papežem. Není to běžné a nejsme na to psychologicky připraveni. V tomto smyslu tedy volbu O. Bergoglia prožívám jako jeho povolání ke službě, které musí skutečně být výsledkem silného volání, a nikoliv touhy po moci či autoritě. Jsem plně přesvědčen, že nastupuje papež, který chce sloužit. Je to zcela radikální odpověď na hlasy, které kolují o církvi. A také krásná reakce na způsob, jakým mnozí v uplynulých měsících na církev pohlíželi a jak její situaci prezentovali.

Please verify your information

You must complete the captcha to finish your booking :

Your booking is complete

A detail copy has been sent to your email and also to our staff.